Jaká byla moje ZZVJ? 

???

Ahojky, pomalu se nám blíží období licencí, sama dobře vím jak jsem byla nervózní, proto jsem se rozhodla napsat můj licenční příběh, doufám, že vás alespoň trošku pobaví a třeba vám i dodá odvahu.

Na licenci jako takovou jsem se připravovala snad více jak rok, tréninky několikrát týdně, stažení a vypracovaní licenčních otázek byla samozřejmostí. Už to nějaký ten pátek bude a moc dobře si vzpomínám, když jsem se svým licenčním koníkem začala jezdit na veřejné tréninky (něco jako hobby), no řekněme, že to byl velmi veselý koníček a na všech veřejňácích sem zkrátka létala k zemi jako hruška (kromě jednoho drezuního, kde jsem měla taky na mále). No a postupně se čím dál víc blížila licence a já byla na nervy jako snad nikdy, úplně už jsem viděla jak mě zas někde sundá. 

A je tu den licence, já bílá jako stěna rychle vybírala z ocasu slámu a zaplétala. Tak sedlo mám, uzdečku mám, vše mám, už jen naložit koně a jet. V životě mi nebylo tak špatně jako dnes, kromě toho jsem úplně oněměla a chtěla jsem zabít každého kdo na mě promluvil, což bylo celkem vtipný. Po příjezdu jsme se šli nahlásit, ehm teda trenérka, protože já stále byla němá. Přečistila jsem Rudyho, nauzdila ho, oblékla jsem si sako a obula chapsy. V hale už bylo nastoupeno spoustu lidí a koníků. 

A je to tu, první část je přede mnou právě se chystám na předvádění, na poslední chvíli si v hlavě přemítám, co vlastně jim to mám říct. Je to tu, vykročit stejným krokem a jdeme na to, krokem k nim dojít a zastavit, zootechnický postoj a spustit naučenou básničku, dobrý, sakra na něco se mě zeptal, nerozumím ani slovo, něco plácnu, uff, je to dobře, uff to nejtěžší za mnou, teď krokem k točně, hlavně točit koně od sebe, co to děláš ty blbče?, necválej! klusem, počkej, ale musím tě stíhat, sakra jak mám zabrzdit?, uff dali jsme to.  No tak první část byla skoro úspěšně za mnou.

Tak a jde se sedlat, čeká mě drezura.